Jak jsem chtěla vidět, kdo jsem

Na jaře mě několik týdnů provázela myšlenka, že bych chtěla vidět, kdo jsem.

Přesněji řečeno mě zajímalo, jestli se dá moje esence, ten dokonalý koktejl mé bytosti, ta vesmírná alchymie mých darů, schopností a poslání, zachytit na fotce.

Chtěla jsem vědět, jestli je možné, aby fotka ukázala, kdo jsem právě teď. Abych se na fotce viděla tak, jako se vnímám zevnitř. Jak vidím sama sebe.

Chtěla jsem vidět všechny ty změny, kterými jsem prošla a uvnitř cítila.

Chtěla jsem, aby na fotce byly obě moje části – anděl i čarodějka. Abych tam byla celistvá. Autentická a úplná.

V hloubce jsem věřila tomu, že to je možné, i když mám spoustu fotek, které jsou tomu na míle vzdálené.

Zvlášť z období, kdy jsem sama sebe nevnímala a neptala jsem se, kdo jsem, mám spoustu krásných a designových fotek. Ale tak nějak to nejsem já. Jsou trochu ploché, prázdné. Vypadám tam parádně, jako z magazínu, ale nejsem to já.

Nebo naopak mám spoustu “domácích fotek” v pyžamu a hlavou dolů, kdy jsem to totálně já. Uvolněná a zářivá, ale nedají se použít. Ani na jantru, ani na web, ani ke článkům. Protože jsou rychlým zachycením prchavého momentu. Takže často mají děsné pozadí, jsou rozmazané, mají blbé světlo apod.

Chtěla jsem kombinaci. Chtěla jsem na fotce sebe a svou hloubku, ale i krásné pozadí, okolí a abych mohla fotku s radostí používat. Aby mi pokaždé, když jí uvidím, připomněla, kdo jsem, čemu věřím a co žiju.

Tyhle připomínky důležitých hodnot a prožitků mám moc ráda. Některé takové připomínky mám vytetované přímo na těle. A tak jsem se nevzdávala své představy a věřila jsem, že to je možné.

Věděla jsem, že potřebuju 3 věci:
– čas, abych se mohla uvolnit a vnímat sama sebe,
– krásné prostředí, ve kterém mi bude dobře,
– někoho, kdo se mnou uvěří, že to je možné a ucítí mě, jak se cítím já sama.

A protože Vesmír mi přání plní, dostala jsem poměrně rychle příležitost si to vyzkoušet.

Káťa naprosto věřila tomu, že to možné je, a když jsem přišla na focení a řekla mi: ” Já tě vnímám jako jemnou”, věděla jsem, že se nám to povede. 

Ráno jsem se totiž vzbudila s myšlenkou a fňuknutím “ale já jsem jemná a křehká”.

Po intenzivní třítýdenní práci s mojí čarodějkou se ozval anděl ve mě a chtěl taky svůj prostor. Protože jsem celistvá bytost.

A tak Káťa zachytila ten dokonalý mix všech mých částí. Tu, kterou jsem, tu, kterou jsem se zrovna cítila.

Při focení mě nechala žít a být sama sebou a prostě to jen zachytila.

Kromě toho, že jsem si odnesla krásné fotky, připomínají mi také, kým jsem. Bylo to pro mě hluboce léčivé, protože jsem si znovu uvědomila a připomněla, že můžu věřit svému vnitřnímu hlasu. 

I když mi říká něco nepravděpodobného.
Něco šíleného.
I když mě vede cestou, která už se mnohokrát nepovedla.

Plně jsem si prožila, že můžu věřit své vnitřní moudrosti, ať zrovna říká cokoliv a můžu se na ní bezpečně spolehnout (i v těch zasadnějších věcech).

A právě to, mi tyhle fotky budou vždycky připomínat.

A tak je dnes s vděčností Kátě za tu příležitost a léčení sdílím, s přáním, abychom více věřili své vnitřní moudrosti a nechali se vést.

Protože duše vždycky ví.

S láskou
Žaneta