Život v čase změn

Představ si svůj vysněný život. Život který je plný stability, pevných kořenů. Jasných odpovědí a vedení. Život, ve kterém máš pocit, že se ti daří, že víš, jaká jsou pravidla hry, a vše ti skvěle funguje. Život, kde ti je se sebou dobře. Život, ve kterém si plníš svá přání. Představ si ho do detailů: jak takový život vypadá? Jak se chováš? Jak se v něm cítíš?

Je to skvělé? Je to totální pohoda? Líbilo by se ti v takové životě být?

Mně taky! Hlavně ta pohoda a stabilita. Ten pocit, že je vše jasné a vím, co dělám. Havaj. ❤️

Tak takový život sem přijdou žít duše dětí našich dětí. Život v době, kdy dosedne rozvířený prach změny. Z chaosu a zmatku vzejde nový, přirozený řád, kdy bude jasné, jak jsme tu proměnu sebe, lidstva i planety zvládli. Čas, kdy tady zase zavládne přirozenost a podstata.

Pro nás je připraveno něco jiného. Respektive naše duše si pro sebe zvolily něco jiného. Duše každého z nás si jasně vybrala, že chce být součástí této velké, nezapomenutelné, grandiózní změny. S důvěrou, že jsme toho schopni, jsme si zvolili, že přes nás se bude transformovat planeta i lidstvo samo.

Ušlechtilý, romantický cíl, který s sebou nese hledání, marnost, frustraci, chaos. Odkládání všeho starého, nefunkčního. Zbavování se veškeré nepřirozenosti. Všeho, čemu lidstvo za ty věky uvěřilo, všeho, čemu jsme my sami o sobě uvěřilia nejsme to my. A to bolí. Je to nepohodlné. Občas je to dechberoucí, ale únavné.

Ty sladké momenty, kdy se nám povede malá změna. Kdy se nám povede propojit se se svou podstatou, protože to je náš hlavní úkol. Momenty, kdy na chvíli žijeme sebe. Jsou tak kratičké, křehké a rychlé, že je tak snadné je ani nevidětv záplavě momentů zoufalství a zmatku. Že je tak snadné propadnout zoufalství z toho, že se neposouváme, že náš život je příliš vzdálený tomu, co chceme žít. Že je tak snadné uvěřit, že jsme se ztratili a lidstvo a planeta s námi.

Je tak snadné uvěřit, že jsme se ztratili a lidstvo a planeta s námi.

Ale tam hluboko uvnitř všichni cítíme vnitřní pravdu. Vnímáme každou buňkou svou podstatu. Přirozenost života i naše vlastní je nám známá. Máme ji na dotek. Na dotek své duše.

A tahle touha, ten jasný, stříbřitě jasný pocit je náš kompas nejen v čase změn. Je to náš motor, který vždycky zapřede a posune nás o kousek dál, když už to chceme vzdát. Protože to za to stojí. Protože duše každého z nás ví, že to má smysl. Že je možné být prostředníkem téhle nevídané proměny.

Každý z nás je jako portál, skrze který chce Vesmír předat nějakou část změny. Deliver the message. Předefinovat zažité. Aktivovat a probudit k životu to skutečné, pravdivé. Podstatu.

Je to jako bychom byli zdobítka na perníčky. Každý z nás má unikátní tvar a dovede kreslit nádherné obrazce – když se poddáme procesu, ve spolupráci se životem. Když se nesnažíme dělat, že místo kulatého tvaru a zaoblených hran jsme čtverce.

Když se zarazíme v bodě frustrace, že věci nebo my jsme zdánlivě jinak, než chceme, pak Vesmír tlačí náplň, protože ji musí skrze nás předat. A my zarytě stojíme na místě, přesvědčeni, že je něco špatně. Tlak náplně se zvyšuje. Naše nepohodlí a nespokojenost se zvyšují. A nakonec vzniká beztvará, nicneříkající kupa náplně místo unikátního zdobení, místo mandaly života.

V časech změn tedy zůstaňme otevření. Zůstaňme v důvěře, že naše duše dobře věděla a dobře ví, co dělá. Kudy nás potřebuje vést. Podejme ruku životu a následujme ho do míst naší podstaty. Dovolme si předefinovat všechny svoje role a místo nich se vysvléct do přirozenosti.

Protože to je ta jediná cesta, jak zůstat v míru se sebou a naplnit své poslání. Protože to je ta jediná cesta, jak se neztratit v čase změn. A přispět k pohodovému životu, který budou jednou žít děti našich dětí.

❤️