Zažila jsem opravdový zázrak

Dnes se mi stal zázrak. Opravdový a nefalšovaný zázrak. Je to pro mě moment, kdy cítím, že se můj život pootočil trochu jiným směrem.

Dnes jsem byla u zubaře. Po hodně dlouhé době. Ten den, kdy jsem tam byla naposledy, mi umřela babička. Moje babička, která byla tak trochu víc moje než ostatních, protože jsme byly narozené ve stejném datu, čase i dnu v týdnu. Tehdy jsem si řekla, že to je naposledy, kdy jsem u zubaře byla.

Asi před měsícem mi vypadla plomba, takže jsem to musela trochu přehodnotit. Možná jste četli můj článek o tom, jak ničivé a traumatické pro mě návštěvy u zubaře byly. Jak mě připravili o schopnost ctít své hranice. Ztratila jsem schopnost je vnímat a hájit.

Návštěva zubaře a v podstatě každého lékaře pro mě byla od dětství velmi těžká. Vždy se mnou bylo zacházeno jako s věcí, co je třeba opravit a ta věc jenom svou opravu komplikuje.

Nepamatuju si jedinou návštěvu nebo ošetření, kdy by se mi někdo z lékařů nebo sestřiček věnoval, řekl mi, co se bude dít a SPOLUPRACOVAL SE MNOU. Vždy mě jen pacifikovali, abych jim nekomplikovala práci.

U zubaře to platilo dvojnásob. Asi právě proto, že jsem u zubařky měla velký stres a bylo mi to hodně nepříjemné, chtěla mě mít co nejdřív z krku, s co nejmenším handrkováním.

Moc jsem si přála, abych ta traumata ve svém systému už konečně přepsala. I přes ty všechny hrůzné a bolavé zážitky jsem věřila, že to je možné. Že je možné zažít návštěvu zubaře ve vlídnosti a s úctou k mojí lidskosti.

Možná je to tím, že jsem se hodně modlila. Nebo včerejším novem. Ale stal se ten zázrak a takovou návštěvu u zubařky jsem zažila.

Kromě toho, že jsem si vybrala ordinaci, kde čekárna vypadá jako stylový salon z 19. století, což mě už samo o sobě uklidňuje. Nikde, ani v ordinaci, nebyl cítit pach sterility a dezinfekce. A navíc nad gaučem, kde jsem seděla, visel obraz s bohyněmi. To bylo znamení, o které jsem cestou do ordinace prosila, abych věděla, že jsem tam správně.

Ale to nejlepší přišlo potom. Paní doktorka mi při setkání podala ruku a představila se mi. Možná se to bude zdát jako banalita nebo samozřejmost, ale byla to jedna z věcí, které jsem si intenzivně přála. První známka toho, že tam nejsem jen do počtu, ale že mě lékařka vnímá. Jako bytost, jako člověka.

Věděla jsem, že než si sednu na křeslo pro pacienty, chci jí říct o mých zkušenostech a traumatech a domluvit se s ní, co bych potřebovala, abych to zvládla jinak. Na křesle pro pacienty se se mnou nikdy nikdo nebavil, tam už se věci děly bez mojí vůle. Takže jsem věděla, že si tam nedokážu sednout, než se pobavíme.

Když mě v ordinaci se sestřičkou nasměrovaly na křeslo a řekla jsem jim se slzami v očích, že bych si potřebovala nejdřív popovídat, nedočkala jsem se ani nátlaku ani pohoršení. Prostě si mě paní doktorka vzala do čekárny na gauč, sestřička mi donesla kapesníčky a já jsem jim mezi vzlyky vypověděla celou story.

O traumatech. O babičce i o zubu, kde mi vypadla plomba. Protože taková jsem já, komplexní bytost s komplexním příběhem. Už jen to, že mě vyslechla, mě uklidnilo. Když mi řekla, že dnes nebudeme dělat žádný zákrok, jenom se podíváme, co je potřeba a domluvíme se, dala mi prostor spojit se zase sama se sebou i se svou silou.

Jedna věta, nádech a výdech a věděla jsem, že můžu. Že to zvládnu, i když se bude dít nejnepříjemnější vrtání. Stačilo TAK málo.

Místo toho, aby mi sílu vzala (protože ona je ta autorita) mi dala prostor, abych se do ní vrátila a načerpala pocit bezpečí a důvěry, že mé hranice nebudou překročeny. Že jsem v pořádku. Že můžeme spolupracovat na výsledku, který obě chceme – opravené zuby s co nejpohodovějším průběhem.

Když jsem šla na křeslo pro pacienty, šla jsem s důvěrou, že je vše v pořádku a jsem v dobrých rukách. Poprvé v životě bez žaludku staženého jako kámen.

Asi nemusím dodávat, že samotné ošetření proběhlo ve spolupráci, jak jsme se domluvily. Vždy dodržela, co slíbila, nikdy nedělala nic bez mého vědomí. S vlídností a respektem k mé lidskosti.

Těch několik desítek minut změnilo můj život. Nejen ohledně zubaře. Ale má to obrovský přesah i do mého běžného života.

Tahle situace doplnila respekt mě samotné sama k sobě a svým hranicím i prožitkům. Důvěru v život, že jsem v bezpečí a že moje hranice nebudou překročeny. Důvěru, že se můžu spolehnout na ostatní.

Podpořilo to mou důvěru v to, že to, čemu věřím a co vnímám, tak skutečně je. Protože jsem hluboce věřila, že můžu ty situace prožít, aniž bych se opustila a byla paralyzovaná.

Vlídnost a lidské zacházení mi dodaly pocit, že jsem v pořádku. Se všemi emocemi, s celým mým příběhem. Ne jen porouchaná věc.

Za to jsem paní doktorce i sestřičce nekonečně vděčná. A Vesmíru, že mi tuhle láskyplnou a léčivou zkušenost dopřál.

Říkám si, proč to takhle nejde i u jiných doktorů? Proč je stále ještě standardní scénář ten, kdy jsou pacient a jeho prožitky těžce nevítané či potlačované.

Stačilo pár jednoduchých věcí – aby mi věnovaly čas a vyslechly mě. Daly mi prostor, ze kterého jsem načerpala potřebný pocit bezpečí. Aby mě vnímaly jako člověka. Abychom společně našly cestu spolupráce, jak to zvládneme.

Narozdíl od toho jsem před pár týdny zažila i návštěvu praktické lékařky. Ta, přestože mě viděla v podstatě poprvé v životě, se ani nenamáhala zvednout, když jsem přišla. Bylo jí upřímně jedno, kdo jsem a co chci, jen jsem jí a sestře narušila čas před obědem. (Ne)překvapivě jsem odešla s papíry i žádankou na odběr krve vypsanou na mé rodné jméno. I když jsem mluvila, pozornost mi stejně nikdo nevěnoval…

Kéž se co nejvíc dospělých i dětských pacientů potká s vlídností a lidským přístupem.

S láskou

Žaneta

P.S. Od doby, kdy jsem článek psala, jsem už zažila další dvě návštěvy u paní doktorky, mé kouzelné zoubkové víly. Obě byly s hodně nepříjemným a velkým vrtáním. V obou případech pak čelist zhruba týden trauma integrovala. Ale především obě návštěvy proběhly stejně vlídně a lidsky jako ta první. Obě vrtání jsem prošla s uvolněným tělem, v důvěře a spolupráci celého mého systému se zákroky, které bylo třeba udělat. Ano, jde to. A za to jsem nekonečně vděčná. ❤️