Boj o přežití

Kdy ztrácíme lidskost, zejména sami vůči sobě?

Kdy se náš fokus razantně zúží na minimum?

Kdy se z našeho života vytrácí uvolnění?

Když jsme v režimu boj o přežití.

Je jedno, jestli náš boj o přežití momentálně zahrnuje boj, nebo útěk.

Boj o přežití je velmi funkční mechanismus, díky kterému jsme jako lidstvo přežili (díky, Matko Přírodo, za něj). Ale kvůli druhé světové válce, kdy společnost naprosto bezprecedentně, plošně a dlouhodobě, velmi intenzivně běžela a bojovala o život, zůstali jsme po několik generací uvízlí v neustálém boji o přežití.

Po válce nikdo trauma nedoprožil, běh o život nedokončil, režim boj o přežití neodepsal z těla, a tak ačkoliv hrozba už dávno netrvá, už desítky let běžíme a bojujeme o život, jako by nám predátor neustále dýchal na záda.

Co to znamená? Jak se to projevuje?

Prakticky to znamená, že náš systém je neustále vzrušený. Intenzivněji, rychle a instinktivně reaguje na veškeré podněty, tím pádem nejsme schopni zastavení ani uvolnění. Máme omezené zdroje i kapacitu. Náš fokus je jenom na přežití.

Neustále jsme puzeni ke konání a aktivitě. Takzvaně nedovedeme vypnout, zastavit se, a tak i činnosti pro radost se stávají výkonem a povinností a náš systém je pořád v pohotovosti, připravený bojovat.

Jak jsme k tomu přišli?

Generace po druhé světové válce (zhruba naši rodiče) na celý život uvízla v roli zraněného dítěte, které zoufale bojuje se vším a se všemi o svou existenci.

Každé dítě nutně potřebuje pro své přežití lásku a přijetí. Když je nemá, jeho systém vyhodnotí situaci jako ohrožení života. Protože bez lásky = bez péče a přijetí – mládě v přírodě zahyne. A tak dítě dělá maximum, aby lásku a přijetí dostalo, zachránilo si život.

Naši předkové, kteří prošli válkou a neukončili trauma a boj o přežití, měli děti, které už v buněčném otisku dostaly nutnost bojovat o život. Navíc neměly dostatečnou pozornost a výživu od rodičů, uvízlých v boji o přežití. Protože v boji o přežití se náš fokus značně omezí na jediné: přežít. Láska, péče a výživa sobě nebo mláďatům je v boji o přežití mimo kapacitu.

A tak vznikla společnost plná zraněných dětí, které neustále bojují o svou existenci.

Jak se to projevuje v našich běžných dnech?

Podléháme neustálému výkonu. Skrze aktivitu utíkáme sami od sebe.

Excesivně nakupujeme, konzumujeme, sledujeme videa, zprávy, pracujeme… utíkáme před momentem zastavení. Před momentem znovuzacítění sebe samých.

Dříve než se otevře náš potenciál, musí doběhnout prastaré trauma, předávané po generace.

Proto dnes celoplanetárně prožíváme hluboké léčení režimu boj za přežití.

Plošně jsme nuceni zastavit. Nechat předešlé generace běh o život dokončit. A pak si všimnout, že hrozba už netrvá. A že můžeme žít mnohem víc než jen zoufalý boj o život.

Můžeme žít mnohem víc než jen zoufalý boj o život.

V režimu boj o přežití už jsme kontinuálně několik generací, takže si jeho vliv už ani neuvědomujeme. Požádala jsem o rozhovor Silvii Šabackou, průvodkyni moudrostí těla, aby nám řekla podrobnosti o tom, jak režim boj o přežití funguje a jak s ním můžeme vědomě pracovat.

Otevřenou Facebookovou skupinu Útočiště Silvie Šabacké, o které mluvíme na videu, najdete tady.

Proč léčení přichází teď?

Proč se to děje teď? Proč právě nyní je potřeba zastavit a vystoupit z bludného kruhu boje o přežití? Proč prostě nedojde k doléčení traumatu časem, samovolně, protože generaci od generace je to o chlup lepší? (Zátěž se skrze generace zmenšuje.)

Protože hromada zraněných dětí, zoufale bojujících za svou existenci, nikomu nepomůže. Ani planetě, ani změně, o kterou jsme tak usilovně prosili.

Každé zraněné dítě v rukou drží model svého přežití. Ideální situaci. Opak toho ohrožení, které kdysi zažilo. Může to být vize ideálního partnerství, klid v rodině, pocit ohleduplnosti, respektování, prožitek, že je důležité apod. Je to model jeho záchrany. A je na něj velmi fixované.

Když se v okolí ukáže cokoliv, co by tento model, tuhle vizi ohrožovalo, zraněné dítě začne zoufale bojovat nebo utíkat. Ze strachu před opakující se potencionální ztrátou (bezpečí a života), kterou už dříve ze svého pohledu utrpělo. Ze strachu z dalšího možného fatálního ohrožení.

Hodně jsem se ladila na to, co nás v tomhle drží. Proč z toho nekonečného cyklu automatických reakcí zraněného dítěte nedovedeme vyjít. A skrze nedostatek lásky, nelásku k sobě se mi ukázala role oběti.

A to nás vrací zpět k neodžitému traumatu z druhé světové války. Oběti bojující o přežití, které nikdy nedostaly šanci z té role vyjít. Zorientovat se a oběť i útěk nechat za sebou.

A tak nás oběť drží ve starém známém zaběhnutém kolečku výkonu, tlaku a útěku v rámci přežití.

ŽIVOT JE ALE MNOHEM VÍC!

Přijměme pozvánku od života, zastavme se, vydechněme.

Nechme roli oběti i boj o přežití za sebou.

Vyjděme ze zraněného dítěte do dospělého, který žije sebe a svůj potenciál.

Jak z role oběti a zraněného dítěte vystoupit?

Pokud to s vámi souzní, můžete si udělat krátký rituál.

Připravte si bundu nebo mikinu.

Vyberte si okolo sebe místo, kde si pro tuto chvíli představíte současnou situaci – zraněné dítě, roli oběti, nutkání k boji o přežití.

Oblečte si bundu se záměrem, že toto vše pro vás nyní obsahuje.

• Naciťte si zraněné dítě.
  • Můžete si zmapovat, co je jeho model bezpečí, kterého se tak usilovně drží.
  • Za co bojuje?

• Naciťte si oběť.
  • Jaká je její strategie, jak funguje?
  • Proč je pro vás role oběti výhodná? V čem je pohodlná?

• Naciťte si, jak pro vás funguje režim boje o přežití?
  • Bojujete, utíkáte, moříte se výkonem?
  • Proč nevydržíte se sebou v přítomnosti?

Se vším se rozlučte. S úctou to můžete nechat za sebou.

Svlékněte si bundu s vědomím, že vystupujete z těchto rolí a ze zaběhnutého kolečka.

Z místa, kde byl prostor oběti a zraněného dítěte, vykročte do života.

• V novém místě si naciťte změnu.
  • Jak fungujete nově, když zajeté koleje zmizely?

Prodýchněte si změnu stavu a dovolte si udělat krok do života svobodněji.

Můžete poslat vzkaz předkům z generací před vámi, že to zvládli. Že skrze vás přežili. Že doběhli svůj boj o život.

Po rituálu můžete místo oběti i bundu vykouřit vykuřovadlem nebo jinak očistit, aby dál tuto kvalitu nedržely.

Další tipy jak bundu po rituálu očistit: Můžete třeba požádat plamen svíčky, aby bundu i prostor od této kvality očistil. Nebo položte bundu na zem a poproste Matku Zemi, ať z ní vše stáhne a transformuje do výživy… nebo můžete bundu prostě vyprat.

Dopřejte si čas pro odpočinek a integraci té změny.

A připravte se na změny ve své realitě. Nestanou se šmahem. Ale postupně se budete učit žít se sebou nově. Víc ve spojení se svými zdroji a se svou podstatou.

Když nežijete v módu boj o přežití, rozevře se před vámi široká paleta možností, jak reagovat. Už nebude na výběr jen boj, nebo útěk. (Budete­ li unavení, snáz si zvolíte odpočinek, ne boj – další a další práci, ani útěk – třeba k televizi nebo k sociálním sítím.) 

Každé rozhodnutí, kdy si zvolíte sami sebe, teď bude jednodušší, vědomější. Každé uvolnění a uvnitřnění teď bude pohodlnější.

A společnost plná lidí ve svém středu je přesně to, co planeta potřebuje. A my také.

❤️