Nádech a zase krize

Leden. Nový rok. Naděje, změny, pokrok, čištění a zase zpátky pěkně do hloubky.

Jak se cítíte? Co prožíváte? Nádech a zase krizi? My též … Jsme v tom všichni.

Upřímně sdílíme, že máme krizi. Obě. Hlubokou a bolavou.

Ačkoliv vnímáme spoustu změn a pokroky, co se od začátku roku udály, opice si na konci své vlády ještě bere své.

Jak píše vědma Eva Pitnerová ve svém průvodci, leden je měsíc strachu. Nevím jak vy, ale já se s ním potkávám velmi intenzivně už od začátku roku. Více než čtrnáct dní se několikrát za noc budím z nočních můr o tom, že mi zemřel manžel, hrůzou ztuhlá a naprosto propocená. Prožívám své hluboké strachy noc co noc v jejich syrové intenzitě.

A když strach konečně trochu poleví a naladím se na naději a pokrok. Na to, co buduji, a co si v novém roce přeji, velmi rychle mám zase hlavu pod vodou. Připadám si, jak když me život vystavuje mučení vězňů v Guantanamu. Drží me pod vodou tak dlouho, dokud se zoufalstvím nevzdám a nepoddám se. Do momentu, kdy přestanu bojovat o život. A pak mě na chvíli z vody vytáhne a jen co zalapám po dechu a zažehnu plamínek naděje, to půjde, už jsem zase pod hladinou.

A dám si to pěkně znova, protože ta naděje a touha je moje životní síla. Takže bojuju, snažím se, nechápu – Co zase?! Až se zoufalstvím vyčerpám a zase se vzdám, abych se mohla znovu nadechnout.

Koutkem oka vnímám, že paralelně s tímhle procesem, se do mého života jemně vkrádají malé velké změny. Jemné vedení, dárky od Vesmíru. Impulzy probuzeného těla. Ale jsou tak jemné, že ve mně spíš probouzí frustraci a zoufalství, že TO, všechno co pro sebe chci, ještě není.

Připadám si neschopná. I když jsem se před pár dny intenzivně spojila se svoji sílou a vnímala jsem jak schopná bytost jsem, teď se cítím naprosto neschopná. Neschopná splnit si své přání. Žít to co pro sebe chci. Ztrácím se mezi svýma velkýma vizema a nadějí, že je naplním. Zoufalstvím, že tam ještě nejsem a snad nikdy nebudu. Úspěchama, co mám za zády, které mi říkají Podívej co všechno si dokázala. Frustrací, jak je možné když to všechno jsem dokázala, že to co teď chci ještě ne. A zoufalstvím, že jsem úplně, ale úplně neschopná.

Jsem smutná a bolí mě to. Bolí mě, že si nedovedu přičarovat to, po čem toužím i když umím zázraky. Bolí mě, že si na všchno připadám sama. Bolí mě pocit, že tuhle realitu prostě nezvládám, protože jsem jemná a zároveň tak silná bytost.

A tak jsem smutná a bulím kudy chodím. Snažím se věřit a propojovat se s tím pozitivním. S tím, že to půjde. Ale pořád mě to bolí. Pořád se cítím neschopná, sama a zoufalá. Pořád ještě bojuju. Hledám cesty, kudy by to šlo. Kroky, co udělat. Jak se zachránit.

A pak, k tomu všemu, se mi rozbil telefon. Tedy přesneji já jsem ho rozbila. Poprvé v životě mi spadnul a hned se rozbil displej. Můj milovaný telefon, který mi dělal radost pokaždé když jsem ho vzala do ruky. Mám pocit, že mám tak málo a život mi vzal ještě tohle. Bolí mě to.

Připadám si ještě tisíckrát neschopnější než před tím. Upínám všechny svoje síly, abych neupadla do stavu, že jsem neschopná a nemožná kráva. Ale štve mě to. Je mi to líto, všechno. Nechápu to, co zas po mě ten život chce. Já se tak snažím a dávám mu maximum co dovedu. A tohle je na hraně. Pořád jsem na hraně. A už nemůžu. Nechci!

Bolí mě hluboká a zhnisaná rána nedostatku, ze které tohle všechno pramení. Nedostatku, který ohrožoval moji existenci. Nedostatku, který položil základy pocitu, že mám tak málo, že nechci dávat, nic a nikomu. Nedostatku, který způsobuje v mém prožívání neustálý krizový režim.

Pak slyším sama sebe říkat klientce na konzultaci, nic nedělej, jen pozoruj své emoce. Buď se sebou. Když to sama dělám, vnímám, že teď odžívám nedostatek, abych mohla žít vědomě dostatek.

Rozuzlení zatím nemám, ale říkám si: Tak si opice ten nedostatek vezmi, ze všech časů, prostorů a těl, a už táhni. Já si láskyplnou zemitou energií kohouta poléčím ty rány a zase budu doufat. Protože věřím. Vesmíru, životu i sobě. Dokud mi zas nedá hlavu pod vodu 🙂

Vlídný přechod do nového roku <3

S láskou

Žaneta