Smrt … to nejhorší, co se může stát?

Je vážně smrt něco tak hrozného, že jí musíme předcházet stůj co stůj všemi možnými prostředky? Not really.

Už nějaký čas se mnou tohle téma je a různě se vyvíjí. Možná, že zítra to ucítím jinak, ale dneska se ptám, proč v naší společnosti vnímáme smrt jako to nejhorší, co se nám může stát (ať už jde o smrt naši vlastní nebo blízkých).

Skutečně je to takové drama, teror, nicota, nekonečná katastrofa? Něco, čemu se musíme stůj co stůj vyhnout, něco, na jehož prevenci musíme položit všechen svůj život, své hodnoty a svou esenci?

Všichni, kteří smrt zažili, vám řeknou, že není. Všichni, kteří smrt zažili z pohledu ztráty blízkého a odžili si všechny prožitky, vám také řeknou, že není. Já zažila obojí a opravdu není.

Svých smrtí z předchozích životů jsem prošla několik. Často nebyly hezké a jednoduché, ale není to nic dramatického. Je to prostě přechod, změna stavu. Tak jako narození. A tak jako narození, smrt k životu patří.

Ačkoliv se mi stala ta nejhorší věc, která se mi mohla stát (podle mého tehdejšího nastavení) – můj manžel zemřel, tak si pořád myslím, že smrt není takové drama, za jakého ho máme. Tuhle hru už nehraju. Smrt je ztráta a ta bolí. Možná, že nás tolik bolí, protože jich na kontě máme již nespočet, nespočet neodžitých a živých bolavých ran. Bolí nepopsatelně, smrtelně, sami se v ní ztrácíme, rozbíjíme se na tisíce kousíčků pod tíhou bolesti a ztráty. Každá buňka mého těla ví, jak to bolí, když ztratíte toho nejbližšího, milovaného člověka. Ale každá ta buňka ví, že i to k tomu patří, i to je život. Možná, že kdybychom se tomu tak usilovně přestali bránit a přestali jsme to popírat, kromě toho, že by se nám uvolnila obrovská kapacita, třebas by to bolelo i méně a hlavně bychom těmi prožitky mohli projít vědomě.

Dneska jsem s jednou ženou náhodně narazila na téma porody. Shodly jsme se na tom, že současná situace je hrozná a ani jedna bychom nechtěly rodit v české porodnici. Nicméně ona by do ní rodit šla. Já bych raději rodila doma. Ji toto mé prohlášení vyděsilo tak, jako kdybych jí držela pistoli u hlavy. Dala mi XX logických argumentů, co vše se může stát a jaká jsou rizika. Může zemřít žena i dítě. Ano, může. Je to tak. I těhotenství je samo o sobě riziko. Porod je otázka života a smrti. Ale riziko smrti pro mě není argument. Je to fakt. Je to všudypřítomná varianta, stejně jako se může stát autonehoda, pád ze schodů nebo cokoliv jiného.

Věřím životu, že se nestane mě ani nikomu jinému nic, pro co se duše nerozhodne nebo s čím nesouhlasí. A mám hlubokou úctu k rozhodnutím své duše i k rozhodnutím jiných.

Možná, že můj příběh má skončit právě porodem doma. Možná to nemá být ten romantický příběh o ženě, která se vdá za úžasného muže, mají 4 děti, skvělou kariéru a zámek.

To my sami si vytváříme příběhy o tom, co je dobré a správné, ale možná to tak není, ani pro nás, ani pro ostatní. Když povolíme představy o tom, jak má život vypadat, zbude nám prostor pro to, aby život tvořil.

Přeju si svůj život (i smrt) prožít v hloubce prožitku bez excesivní prevence a bez vedení strachem.

Jak vnímáte smrt Vy? Je součástí Vaší reality nebo se před ní schováváte do náruče prevence?

S láskou

Žaneta