Vedení od Matky Země

Ještě před tím, než za mnou přišla bytost Koronaviru, abych předala její poselství, ladila jsem se na vedení Matky Země.

Bylo to ještě v úplném začátku situace, kdy se zvažovalo plošné zavření škol. A já jsem pocítila strach. Připomnělo mi to ty staré příběhy, které tak dobře znám. Začátky totalit. Všechna omezení, která vedla k tomu, že se z reality vytratila esence života.

Momenty, kdy jsme jako společnost stáli na křižovatce a vybrali si cestu, která vedla k bolestným zkušenostem, k pádům a koncům civilizací.

Ten strach mě ochromil. I když jsem se logicky uklidňovala, že se nic neděje, že jsem v bezpečí, moje tělo cítilo zoufalství a smutek – ze všech těch marných pokusů a konců. „Ne, ne, ne! Už zase! Tentokrát to mělo být jinak,“ chtělo se mi křičet.

To už Koronavirus konal svou milosrdnou službu a ukázal mi moje vyjeté koleje, možná zaváté prachem, ale pořád jasně udávající směr mého života.

Když jsem si strach prošla, vedlo mě to ke spojení s Matkou Zemí.

Doufám, že mě v tom tentokrát nenecháš samotnou?

„Doufám, že mě v tom tentokrát nenecháš samotnou?“ řekla mi hned na začátku.

Jako já ji? Já jsem ji šla prosit o pomoc, přece! Velkou Matku, kouzelnou moudrou bytost. Tak jak, jako já ji?

A pak mi to ukázala.

Tahle situace s koronavirem není nějaká chyba ve Vesmíru. Není to dění, které by se dít nemělo. A především, není to zlo, které se děje nám, chudákům lidem.

My jsme toho aktivní součástí!

Ta situace se neděje nám. My jsme její spolutvůrci.

Je to odpověď na naši touhu po změně. Jen zcela mimo naše představy. Nikoho z meditujících ani modlících se za světový mír a celospolečenskou změnu určitě ani ve snu nenapadlo, že nutné zpomalení a uvnitřnění každého z nás přijde přes karanténu, uzavření hranic a zákaz volného pohybu. Všichni jsme tak nějak doufali v tu romantickou verzi, že se nám včas rozsvítí, že všichni začneme dělat ty správné volby, volit si ty lepší kroky, pro sebe, lidstvo i planetu. To je prostě ten humor Vesmíru. Vždycky umí překvapit při doručování splněných přání.

A tak přišla srážka s realitou, ve které je snadné uvěřit, že to, co se děje, je špatně. Že to mělo být jinak. A tím se z dění vydělujeme a ono se nám „jen“ děje. Jenže my jsme stále aktivní součástí situace!

Tím, jak jí procházíme, prožíváme ji, ovlivňujeme a měníme každou vteřinu.

Ptala jsem se Matky Země, co to znamená. Jak v té situaci být s ní? Jak ji v tom tentokrát nenechat samotnou?

„Zodpovědnost každého z vás je být ve své síle. Teď na tom závisí život váš i život ostatních.“

Tohle je obrovské sdělení. Jak podpořit průběh náročné situace, aby prošla co nejhladčeji?

• Jak podpořit průběh náročné situace, aby prošla co nejhladčeji?
  • Být ve své síle.
• Jak pomoci Matce Zemi, aby se s virem vypořádala?
  • Být ve své síle.
• Co udělat pro lidstvo, aby to zvládlo?
  • Být ve své síle.
• Jak pracovat se sebou v dané situaci?
  • Být ve své síle.

Je to prakticky odpověď na každou otázku, která nás ohledně situace napadá.

Stačí jedna tahle malá věc, která nic nestojí a může ji udělat každý z nás, a už se děje změna. Na naší osobní rovině i na rovině planetární.

Jenže my často už ani nevíme, co to vlastně je, ta naše síla, natož jak se s ní spojit.

Ptala jsem se Matky Země, jak to udělat. Nějak dostupně, jednoduše, jasně. Aby to mohl praktikovat kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Nabídla mi několik variant:

Vizualizace, kdy vstupuji do oka tornáda, do středu bouře.

Mě to hodně připomnělo klip z téhle písničky:

Tanec, kdy houpu pánví v kundalini pohybech (jakoby křížová kost byla lopatka a nabírala směrem dopředu písek). Spolu s pohybem pánve vedu dech od nohou směrem do pánve až k pupíku. Ruce kopírují dráhu dechu.

Nebo se můžeme napojit na tep Matky Země. Já ho vnímám, když se uvnitřním a záměrem se spojím s jejím srdcem, jádrem.

Ptala jsem se Matky Země, jestli trpí.

„Utrpení je lidská záležitost. Je to volba každého z vás. Přichází ve chvílích rozporu vašich představ a reality,“ odpověděla mi.

Ptala jsem se na roli Koronaviru.

„Koronavirus je vlídná pomoc s naplněním záměrů, které máte jako lidi.“

Jaký je postup, jak zdárně projít zdánlivou krizí?

„Prožít každou buňkou každý moment života.“

„Živost v těle. Každá buňka je naplněna životem v každý moment. Vnést život do každé situace. Tak umožňujete esenci života ochutnat a zažít tu zkušenost. To lze, jen pokud jste otevření a užíváte si každou situaci.“

„Utrpení vše zavírá, protože říká: ‚Tak jak to je, je to špatně.‘“

„Přijetí otvírá možnost si to s láskou a vědomím prožít, i ty náročné momenty.

Cílem není to všechno rychle projít a mít to za sebou, splnit úkol. Cílem je projít to s přítomností sebe samých a v daný moment.“

„V přítomnosti sebe samých jste spojeni se Zemí i s Vesmírem. A s tímhle napojením to projít. Ať se děje cokoliv, neztratit tohle napojení.“

Co ty strachy, které nám lezou a aktivují se?

„ŽIVOT JE MNOHEM VÍC NEŽ JEN BOJ O PŘEŽITÍ!“

„Právě teď se děje plošné léčení zakořeněného pocitu boj o přežití. Ten jste absorbovali z rodu a z kolektivního vědomí. Z kořenů. A to je to, co vás žene k výkonu. K dodávání. Do mysli. Do útěku od sebe. Mód běžím o život. Abyste se zachránili. Utíkáte k televizi, penězům, k výkonu.

Je to strach o přežití. Starý několik generací zpátky a zároveň jako lidstvo samo. Díky němu se lidi stali štvanou zvěří v konzumu a zaměstnání.“

„Strach zavírá, tělo tuhne, nelze si život užít. Ale lze si užít ten strach. Užít si moment strachu. Být v tom prožitku ponořený, přítomný. Cítit to a ctít to. Ten strach. Nechat ho projít.“

„Záměr není to vyřešit ani se zachránit. Není před čím se zachraňovat, protože to je jen vaše iluze, protože se nic neděje. Záměr není ani utéct, ani se schovat. Záměr je to prožít a s úctou to skrze sebe nechat projít, odejít.“

„Skrze vás když život ochutná ten prožitek, může to odejít. Když i ve strachu zůstanete v otevřenosti, strach projde a zmizí. Nepotřebujete v tom konat. Jen se vnímat. Být se sebou.“

„Život je mnohem víc než jen boj o přežití. Proto je čas zbavit se tohohle zoufalství, které vám bere všechny vaše skutečné zdroje.“

„Protože v boji nemáte dostupné své zdroje ani kouzla života, ani vedení Matky Země. To vše je dostupné jen v uvolnění.“

Co dělat? Zvlášť v momentech, kdy jsme zaskočení a nevíme, kudy kam?

„Brzy vám otevřu nové dveře. Věřte.“

„Je potřeba projít skrze bránu strachu. Rozpustit bezmoc a nedostatek.“

„Čelit sám sobě a smrtelnosti.“

„Projít bránou nepohodlí a útěku od sebe.“

„Vnímat.“

„Vědět, že brzy vám otevřu nové dveře.“

Co jako lidstvo můžeme udělat kromě toho praktikování být ve své síle?

„Nespěchat.“

„Neutíkat do práce, nesnažit se to vyřešit.“

„Dopřejte si zastavení, vydechnutí a jenom vnímejte.“

„Dovolte si vnímat sebe, svoje tělo, včelku, jak letí kolem, dým z komína. Kouzlo okamžiku. Jak se cítíte?“

„Aktivitu stáhněte z konání do vnímání. To je klíč ke změně.“

„Já vše vedu, každý váš krok. Vnímáte moje vedení?“

Máš pro nás nějaký vzkaz, radu, poselství?

„Otevřete se nové podobě života, kterou jste si tak přáli. Bez vás se ta změna nestane. Bez toho, že ji začnete žít, změna neproběhne.“